Nedávno jsem byla ve vlaku svědkem hádky jedné rodiny. Všechno údajně zavinila babička, která vzala vnoučata na pohřeb sousedky, a gros celého konfliktu spočívalo v tom, jestli by děti měly chodit na pohřby, nebo ne.

„Vždyť z toho budou mít trauma!“ rozčilovala se mladá maminka.

Děti prý přišly po víkendu u babičky domů a měly díky pohřbu spoustu otázek ohledně umírání a maminka jim je nedokázala vysvětlit.

„Kristepane, řekni jim, že lidi prostě umírají a že tak to je,“ řekla babička s pragmatičností někoho, kdo se narodil za druhé světové války a má pramalou trpělivost jak s moderními výchovnými metodami, tak s opatrností, s jakou moderní evropská společnost našlapuje okolo smrtelnosti.

„Ale vždyť jsou na to ještě malí,“ řekla maminka. „Nemají z toho rozum.“

„Na to nepotřebují rozum,“ řekla babička. „Děti nemusí všemu rozumět.“

Škoda že jsem už musela vystoupit, protože mě docela zajímalo, kdo nakonec bitvu o smrt vyhraje. Pravděpodobně ne smrt sama. Což je, jak by řekli v Bhútánu, dost škoda.

V Bhútánu je totiž smrt klíčem ke štěstí.

„Každý den bys měla myslet na smrt nejméně pětkrát,“ řekl mi Karma, můj bhútánský průvodce po Himálaji, když jsem si stěžovala, že se mi v tom řídkém vzduchu špatně dýchá.

„Proč pětkrát?“ chtěla jsem vědět. V té nadmořské výšce jsem nakonec na smrt myslela mnohem častěji.

„Čtyřikrát je málo, šestkrát je zbytečně moc,“ řekl mi Karma, který měl vždycky na všechno nějakou jednoduchou odpověď.

Do Bhútánu jsem tenkrát jela zkoumat, proč tohle maličké království mezi Čínou a Indií obývá jeden z nejšťastnějších národů světa. To, že Bhútánští berou štěstí, ne prosperitu jako nejdůležitější společenskou hodnotu, je známá věc. O tom, že v Bhútánu mají i ministerstvo štěstí a že politická úspěšnost země se měří „hrubým národním štěstím“ místo hrubým národním produktem, se napsalo už mnohé. Západní intelektuálové od Stockholmu až po San Francisco dodnes spekulují nad tím, jestli je možné docílit kolektivního štěstí národa „politikou štěstí“ a jak velkou roli v tom všem hraje velká izolovanost Bhútánu od zbytku světa a forma buddhismu, která se tam praktikuje, nebo kombinace všeho.

Stejně ale ještě nikdo neodhalil přesně ten recept na to, jak to udělat, aby v takhle chudé zemi vládlo tak velké všeobecné štěstí.

Můj průvodce Karma si myslí, že je to proto, že každý den myslí aspoň pětkrát denně na smrt. „Člověka to učí pokoře,“ řekl. „Všechno je dočasné, hlavně život.“

Musím přiznat, že v téhle části mého výletu do Bhútánu jsem už začala brát všechna ta buddhistická supermoudra, která se tady na člověka valí ze všech stran, trochu s rezervou. Hlavně ta o štěstí, spokojenosti a pokoře. Možná právě proto mě tak zaujala ta korelace mezi štěstím a smrtí. Tu mi nakonec potvrdil i šéf Centra pro bhútánská studia v Thimphu, Karma Ura. (Ano, skoro všichni muži v Bhútánu se jmenují Karma. Je to taková jejich karma.)

Karma Ura toho o bhútánském štěstí ví asi víc než jakýkoliv jiný Bhútánec. Vytvořil si na ideologii štěstí svoji reputaci, takže téměř každý cizinec, který jede do Bhútánu studovat štěstí, dříve či později skončí u čaje s Karmou. A je jen otázka času, kdy přijde řeč na to, co všem vrtá hlavou: „Proč lidi ze Západu mají všechno, ale neumí být šťastní? Proč máme deprese a úzkosti a jsme nespokojení, ačkoliv nám nic nechybí?“

Ura má na to připravenou odpověď, kterou dává každému cizinci, jenž přijede do Bhútánu hledat štěstí: „Problém bohatých lidí ze Západu spočívá v tom, že žijí moc daleko od smrti. Vy se smrti vyhýbáte. Neumíte se s ní vyrovnat. Zakrýváte si oči, když vidíte bouračku, nedotýkáte se mrtvol, neumíte se vyrovnat s tou hnilobou. Máte ze smrti trauma. Přitom smrtelnost je to vůbec nejlepší, co jako lidstvo máme.“

Vzpomněla jsem si na to, když se strhla vlna kritiky poté, co noviny otiskly fotku utonulého syrského chlapečka. Nebyl to hezký pohled. Na druhou stranu, naší touhou po tom, zaplnit si život hezkými pohledy, si podle všeho taky moc nepomáháme.

jarvis_56325dcb498e8f4bfd0cbb75.jpeg

Kresba: Pavel Beneš