Uvězněné hodinky
Zuzana Eremiášová
Seděl jsem v koutku cely věznice, zamotaný do prostěradla tak, aby mě nepokousaly blechy. Poradil mi tu fintu spoluvězeň. Jediné, co mi nechali kromě oblečení, byly náramkové hodinky. Dostal jsem je zrovna od Tondy, kvůli kterému se to všechno stalo.
Byl to můj dlouholetý kamarád, nemohl jsem ho odmítnout, když potřeboval pomoct. Tyhle hodinky mi daroval, když přišel do našeho mlýna prosit o povolení k rybaření. Dovolil bych mu to i bez nich, ale asi se cítil lépe, když mi za to něco dal. Byla válka a hodně lidí ze zoufalství lovilo v našem rybníku. Nemohl jsem jim to mít za zlé. Hodinky byly opravdová zvláštnost, jen málo lidí se s nimi na ruce mohlo pochlubit. Po dvou týdnech přišel znovu a přinesl balíček bankovek. Netušil jsem, kde k nim přišel, ale potřeboval je schovat, aby měl prostředky na útěk před gestapem. Tušil jsem, že je za tím nějaká šmelina, ale měl jsem Tondu rád, a tak jsem je poskládal do dvojitého dna v kredenci.
Tondu chytili a on je k nám při výslechu poslal. Moc mi toho neřekli, než jsem skončil v cele. Ani se nevyptávali. Druhý den mě povezou do ústředí gestapa. Snažil jsem se srovnat si všechny myšlenky a soustředit se na to, co při výslechu řeknu.
Bylo to rychlé, s jednou fackou mi odebrali kennkartu i hodinky. Starší gestapák pečlivě zkoumal moje doklady. Zřejmě ho zaujal dokument o spolupráci s geologickým ústavem. Byla to částečně chráněná profese. Doufal jsem, že se nezeptá, kde jsem studoval, protože vysoké školy jsou už pár let zavřené a naše studia probíhala tajně u profesora Kettnera. Když se ke mně zpátky otočil, nepůsobil už tak naštvaně, ale náš rozhovor přerušil zvuk sirén. Zaslechl jsem slova jako Poldi a Kladno a že hoří ocelárna, když jsme společně s Němci utíkali do krytu. Bylo v tu chvíli jedno, kdo je vězeň a kdo věznitel. Spojoval nás strach o vlastní život. Čtyři hodiny v nedýchatelném vzduchu, natěsnaní u zdí sklepa, nás zvláštním způsobem spojily. Dokončení výslechu bylo krátké a vlastně o ničem, protože peníze u nás nenašli.
Vracel jsem se domů bez peněz i bez hodinek a trvalo celý den, než jsem se dostal vlakem do Tábora. Večer četníci přišli znovu a tentokrát šli najisto. Tondův výslech byl asi o hodně horší než můj. Maminku i mě zachvátila panika z toho, co bude následovat. Byli jsme ve mlýně sami a neměli jsme se kam schovat. Několik týdnů byl klid a my jsme se také nechali uchlácholit každodenními starostmi. A po třech měsících jsem ve dveřích znovu uviděl četnickou uniformu. Byl to kolega mého zemřelého tatínka. Mlčky jsem otevřel dveře a on natáhl ruku s hodinkami od Tondy. S díky jsem si je schoval jako připomínku toho, jak křehký je náš život, jak snadno o něj kdykoliv můžeme přijít, jak vzácný je každý jeho okamžik. Trvalo ještě dva roky, než jsem se dozvěděl, že Tonda přežil v německém lágru. Od té doby jsem se s ním už nikdy neviděl, zůstal jen v mých vzpomínkách, které vidím při pohledu na hodinky.
Povídka je z knihy Hodiny s příběhem, která vznikla v rámci projektu a je inspirována skutečnými příběhy.