Síla srdce
Marta Vacková
Tikot kuchyňských hodin udával rytmus praskání ohně v kamnech. Za oknem svítil jen sníh, od kterého se odrážel měsíc. Na mě začala doléhat neuvěřitelnost celé situace. Je to jen hodina, co odjela maminka i se sanitkou zpátky do města. Zůstala jsem sama na opuštěném statku s dědou, který umírá. Asi jsem se zbláznila a všichni v nemocnici měli pravdu, když se mi posmívali. Dědu přivezli na oddělení v neděli odpoledne a řekli mi, že do rána zemře. Rozsáhlý infarkt neuměli řešit, bylo pozdě. Při noční službě jsem každou volnou chvilku seděla u jeho lůžka a snažila se mu vnutit injekci proti bolesti a trápilo mě, když přestal vtipkovat. Ještě při příjmu, když mu Vendulka nabízela bažanta, rozhodně chtěl donést koroptev. Bála jsem se, ale nedokázala jsem s ním nebýt. Měl jen jedinou prosbu: „Chtěl bych umřít doma.“ Přišlo mi to tak přirozené a samozřejmé, ale asi jsem byla jediná. Byl rok 1990 a nikdo takovou prosbu nebral vážně.
„Zbláznila jste se?“ byla nejčastější věta mých kolegů, když jsem žebrala o neplacené volno naneurčito, „děda nepřežije cestu domů.“ Netuším, kde se ve mně vzala ta jistota, že to mám udělat. Možná velká mladická naivita v necelých dvaceti, ale nepochybovala jsem. Už si ani nevzpomínám, jak rychle všechno šlo: zařídit sanitku, maminka musí na statek vlakem už večer, aby ho vytopila, uklidila a připravila na návrat dědy, zavolat obvodní lékařce, zda nám s péčí pomůže, zajistit léky pro první dny. Cesta sanitkou ruku v ruce bez jediného slova a úleva, když děda usnul s infuzí v ruce a neslyšně oddechoval na svém kuchyňském kanapi. Už teď překonal všechny předpovědi lékařů.
Přikládala jsem do kamen a s chutí snědla bramboračku od maminky, která ještě teplá stála na plotně. Seděla jsem na kamnech a napjatě vnímala lehce nepravidelné dýchání a skoro neviditelný pohyb teplé péřové duchny. Vypadal tak bezbranně, a přesto jsem v něm stále viděla dědu, toho otce, který je tady na statku pánem, kterému ta půda okolo patří a ze které vyrostla i naše rodina. Vzpomínala jsem na nedělní odpoledne, kdy jsme povinně poslouchali neoblíbenou dechovku, ale radovali jsme se, když se k ní přidal dědův zvučný hlas. Myslela jsem na babičku, která před dvěma roky poklidně zemřela na vedlejší posteli v té velké obytné kuchyni, na její vdolky s bramboračkou a věčný úsměv, za kterým bylo mnoho utrpení dvacátého století. Usmívala jsem se nad všemi prázdninami, které jsme tu jako děti prožili. I když už jsme ve městě, žijeme z těch kořenů dodnes. Je fajn umět občas něco, co jiní ne, usušit seno, upéct chleba nebo vybělit prádlo na slunci a zavařit marmelády.
Mezi vzpomínkami jsem zaspala v křesle vedle kanape se svým nejvzácnějším pacientem a držela svou ruku na jeho. Probral mě slabý hlas: „Mohl bych se napít?“ Na nohou jsem byla okamžitě s vděčností, že je další noc za námi. Za pár hodin přijede doktorka z Protivína. Podržela jsem dědovi čaj u úst a čekala, než bude spokojený. Pomalu jsem mu pomohla posadit se a umýt, aby byl pro paní doktorku v gala. Cesta jí trvala trochu déle, silnice na samoty nebyly prohrnuté, ale šokovala mě už na dvoře. Z auta vytáhla vybavení celé ordinace – kyslík, léky, kanyly a spoustu dalšího materiálu. Změřila EKG a zůstala chvíli smutně sedět vedle postele. „Nejsou tam žádné změny k lepšímu.“ Nebyla jsem překvapená, jen mi to bylo líto. „Přijedu zase zítra ve stejnou dobu.“ Zavírala jsem za jejím autem velká vrata a začala na mě doléhat únava ze všech těch předchozích dní. Děda už zase pospával a po injekci vypadal, že nemá bolesti. Já jsem se zase ponořila do jemného tikotu hodin, které odměřovaly čas, možná jeho poslední.
„Dal bych si něco k jídlu,“ vyrušil mě děda od knížky. Za poslední čtyři dny byla můj jediný společník, kromě každodenní návštěvy paní doktorky a společnosti lesních zvířat za okny statku. Dnes večer by měli přijet rodiče. Bez telefonu ale mohu jen čekat, jestli se sem ve sněhu dostanou.
„Najíst? A na co máš chuť? Zkusíš trochu vývaru?“ Bylo to jako rychlá infuze do mých žil. Rychle jsem přiložila do kamen a postavila na plotnu hrnec s kuřecí polévkou. Děda nikdy neměl rád horké, tak jsem mu ji vlažnou v talíři postavila na stoleček a pomohla mu posadit se. Roztřesenou rukou snědl celý talíř. Tomu mamka neuvěří. Těšila jsem se, jak rodiče překvapíme. Nebyli jsme v kontaktu. Oni museli pracovat a starat se o mladší bratry. Z města je to sem 40 kilometrů a telefon sem nebyl zavedený.
Bylo to krásné shledání. Děda trochu povídal, já jsem se vyspala a s chutí najedla maminčiných dobrot a byla ráda, že zase nejsem sama a mohu se podělit o trochu toho strachu a odpovědnosti.
Příští týden byl poslední, kdy jsem chyběla v práci. Děda se každý den zlepšoval a za dva týdny vykročil na svých nohách k dalším osmi rokům života na své půdě, v kruhu své velké rodiny. Nevím, jak by to dopadlo, kdyby zůstal v nemocnici, ale věřím, že když má srdce hluboké kořeny, nikdo by neměl podceňovat jeho sílu.
Povídka je z knihy Hodiny s příběhem, která vznikla v rámci projektu a je inspirována skutečnými příběhy.