Naplňuje vás chvíle, kdy uděláte někomu radost, pomůžete mu, jste hrdiny všedního dne?
Děláte dokonce práci, která je pomocí druhým?
Jak je možné, že syndromem vyhoření trpí právě člověk, který dělal svou práci rád, naplňovala ho, dávala mu smysl?
Proč tolik sestřiček, lékařů, učitelů a sociálních pracovníků nenaplňuje potřeby těch, kteří jejich pomoc potřebují, a kdyby svou práci viděli na videu, možná by byli sami překvapeni, jak se chovají?
A je vůbec pomoc tím, co nás opravdu naplňuje? Nebo je to trochu jinak???
Učili mě altruismu. Odepřela jsem si zákusek, aby víc zbylo na sourozence. Odepřela jsem si svobodu, abych se postarala o druhé. Odepřela jsem si studium oboru, který se mi líbil, abych splnila očekávanou roli manželky a matky. Pracovala jsem nepřetržitě, abych naplnila očekávání svého šéfa …. a přišla chvíle, kdy jsem neměla už co dát.
Jak je možné, že to nedopadlo dobře, když jsem všem vždycky pomohla, pro každého tu byla a nikdy neřekla „NE“?
Upřímně, pocit, že jsem potřebná a užitečná, dělal dobře mně. Rozdala jsem vše, co jsem v sobě měla a zapomněla, že když nebudu tuhle nádobu doplňovat, jednou se vyprázdní. Bolelo to hodně, abych pochopila, že:
- Pomáhat neznamená dělat věci za druhé, ale naučit je poradit si sami
- Pomáhat neznamená být k dispozici kdykoliv a spravovat životy druhých, ale nabízet ze svého nadbytku energie a lásky těm, kteří se v ní ohřejí a naučí se jí živit sami v sobě.
- Pomáhat neznamená ztrácet a být chudý, ale růst k bohatému životu.
- Pomáhat neznamená udělat na sobě lidi závislými, ale být jim oporou, když se staví na nohy a nechat je rozběhnout za svým životem svobodně.
- Pomáhat není oběť, ale výsada šťastného a smysluplného života.
Pomáhejme s láskou, která se každou pomocí zvětšuje, která nás dělá lepšími lidmi. Moc nad druhými nám energii pouze bere. Ať se vám daří v pomoci vymazat touhu po moci.