Letecké hodiny plk. Ing. Stanislava Rejthara

Michael Bezděk

Ležel jsem po operaci doma a odpočíval. Včera mi strýc přinesl velký dárek – letecké hodinky našeho dědy. Moc si toho vážím, jsou nepředstavitelným pokladem naší rodiny. Nesou v sobě historii, kterou s dědou absolvovaly. Provázely ho na každém kroku od roku 1937. Nevzdal se jich ani v nemocnici v posledních chvílích svého života. Když děda zemřel, našli jsme v jeho dopisech jeho velké životní krédo: „Jsem voják, k tomu jsem se v mládí sám rozhodl. A jako voják nabídl jsem vlasti svůj život. Vlast měla právo odejmout mi vše – zdraví, budoucnost i štěstí. Zbyla mi nyní jen má čest a tu si chci udržet celou, bez poskvrny, neboť ona je dědictvím mých dětí!“

Plk. Ing. Stanislav Rejthar se narodil v roce 1911 v Kuroslepech na Moravě. Po okupaci Československa odešel do zahraničního odboje. Přes Polsko a Francii se dostal do Velké Británie. Létal u 313. čs. stíhací perutě, ve spitfiru. Hodinky a bible ho provázely na všech jeho cestách. Přežil zásah a zřícení svého letadla.

V roce 1944 létal v SSSR na „lavočkách“, 17. září 1944 se s 1. čs. samostatným stíhacím leteckým plukem přesunul na Slovensko, kde v srpnu vypuklo národní povstání. Po jeho porážce dobrovolně zůstal na Slovensku a založil partyzánskou skupinu. Během ústupu do hor, tzv. Pochodu bílou smrtí, umrzlo několik desítek mužů. Pochod smrti i s hodinkami děd přežil. V polovině února 1945 se partyzánské skupině podařilo prorazit frontu. Můj děd za pět měsíců na Slovensku zhubnul o 22 kg. Ještě v březnu byl povýšen na majora a v roce 1946 na podplukovníka.

V červnu 1948 byl v Brně zatčen a převezen do vojenské věznice v Praze (tzv. Domečku), odkud byl po několika výsleších pro nedostatek důkazů propuštěn. V roce 1950 byl degradován a vyhozen z armády. Následující roky probíhaly ve znamení nekonečné řady výslechů StB a perzekuce celé rodiny. Děd se živil jako jeřábník. Měl rád výšky… Hodinky měl neustále na ruce. Později pracoval jako projektant.

V 53 letech prodělal první infarkt a odešel do invalidního důchodu. Když mu bylo 66 let, dostal poslední infarkt. Sanitka ho odvezla do nemocnice. Hodinky si samozřejmě vzal s sebou.

Povídka je z knihy Hodiny s příběhem, která vznikla v rámci projektu a je inspirována skutečnými příběhy.

 

Share This