Jak se kocour zamiloval do hodin
Eliška Kinčlová
Eliška otevřela dveře bytu a aktovku odhodila hned vedle botníku. Neměla ráda ticho, které jí doma vítalo, i když jí teď připadalo skoro normální. Rodiče se vrátí někdy k večeru, nikdy přesně neví kdy. Stejně toho spolu moc nenamluví. U večeře prohodí pár slov s tátou o tom, jaká byla škola. Maminka už večer nejí, aby si držela linii, tak je jen pozoruje z kuchyně, kde unaveně uklízí nádobí.
„Fousku, kde jsi?“ sháněla se Eliška po kocourovi, který jí doma dělal společnost. Je to takový ten kocour, kterého si spletete s chlupatou koulí nebo polštářem. Rád si lenoší na pohovce nebo na posteli a nejraději vrní Elišce na klíně. Poslední dny se ale někam ztrácí a ani on ji doma nevítá. Natáhla se na postel, aby to ticho zaspala. Nechtělo se jí do úkolů ani vyklidit nádobí z myčky. Chtěla by si hrát a s někým si povídat.
Byla to jen malá chvíle, než si uvědomila, že ticho není úplné. Jemný tikot a šramot ve skříni zaznamenala jen okamžik předtím, než se ozvaly zvonivé údery hodin. Hrozně se polekala, doma žádné takové hodiny nemají. Jejich moderní byt byl převážně bílý a jediné hodiny na zdi byly digitální. Maminka neměla ráda staré věci a všechno vybavení bylo čisté a nové. Srdce se Elišce rozbušilo úlekem, ale bleskově vstala z postele a vydala se za zvukem. Ve velké skříni v předsíni zahlédla kus Fouskova ocasu v nejvyšší polici. Musela si přinést židli z jídelny, aby dosáhla až ke stropu.
„Tak tady se schováváš,“ pohladila Fouska, který blaženě vrněl, uvelebený na nějaké zvláštní bedýnce. Opatrně ho sundala na podlahu a znovu vylezla na židli. Na polici ležely staré dřevěné, vyřezávané hodiny…
„Mami, našla jsem ve skříni staré hodiny, můžu si je vzít do pokojíku?“ přerušila večer Eliška ticho nad talířem se špagetami.
„Jaké hodiny myslíš?“ ozvala se z kuchyně maminka.
Eliška přinesla ten starý přístroj ze svého pokoje a maminka je opatrně vzala do ruky a posadila se s nimi na pohovku.
„To jsou hodiny mojí babičky. Odbíjely krásně zvonivě, když s námi děda hrál večer karty a vyprávěl nám, jaké dělal na statku skopičiny, když byl mladý kluk. Úplně jsem na ně zapomněla.“ Mamince se zaleskly oči a udělala Elišce místo vedle sebe, aby si mohla přisednout. Dokonce i táta u stolu zpozorněl a položil mobilní telefon, aby mohl poslouchat.
Ten večer maminka vyprávěla o své babičce, která měla hodně těžký život, ale byla veselá a s vnoučaty si vždycky hrála a hodně povídala. Neměla televizi ani počítač, ale uměla péct ty nejlepší koláče a její hebké baculaté dlaně byly nejteplejším místem, které vnoučata znala. V jejím domě to vonělo neopakovatelnou vůní a babiččin smích se podobal zvonivému zvuku hodin. Tyhle hodiny jí vyrobil její tatínek, který zemřel, když byla ještě úplně malá, ve válce. Eliška už si nepamatovala, kdy naposledy strávila doma tak krásný večer. Maminka si občas utřela slzy, ale nepřestávala vyprávět a hodně se všichni u těch příběhů nasmáli.
Hodiny dnes visí v obývacím pokoji a občas, když odbijí celou, někdo vypne doma televizi a chce si povídat. Eliška miluje chvíle, kdy cítí teplo táty nebo mámy. Dokonce minulou neděli upekly s mámou koláče podle babiččina receptu a tatínek je s úsměvem chválil a obletoval jako nejvyhlášenější kuchařky na světě. A to díky prapradědečkovi, který do těch hodin dal všechnu lásku pro svou narozenou dcerku, a ty i po sto letech připomněly lásku dalším potomkům. Fousek už zase vždycky čeká ve dveřích, když Eliška přichází domů, protože své milované hodiny hlídá celý den uvelebený na křesle pod nimi.
Povídka je z knihy Hodiny s příběhem, která vznikla v rámci projektu a je inspirována skutečnými příběhy.