Hodinky po prastrýcovi
Ondřej Lorenc
„Ondřeji, už zase sedíš u počítače? Nechceš si najít nějakou jinou zábavu?“ volala na mě mamka z předsíně. Mám pocit, že tohle vítání se stalo každodenním rituálem. Nechápu, proč jí to tak vadí. Nedělám na počítači nic špatného. Dneska dokonce ani nehraju svou oblíbenou hru, ale připravuju se do školy. Je pravda, že to je výjimka, ale zrovna dnes mě to baví. Hledám totiž hodinky, které jsou něčím zvláštní.
Vždycky jsem všechny hodiny měl rád a rozebíral je už jako malý. Teď se učím, jak to dělat profesionálně. Našel jsem jedny, které jsou divné, neodpovídají popisu nakreslenému v sešitě, protože mají jednu korunku navíc. To by byl tahák do školy! Pohltilo mě pátrání, abych se o nich dozvěděl něco víc.
„Pojďte k večeři,“ volala mamka z kuchyně. Mladší bratr hned bouchnul dveřmi, jak se hrnul z vedlejšího pokoje do kuchyně. Vůbec jsem si nestačil všimnout, že už uběhly dvě hodiny, a ani jsem neměl hlad.
„Ty jsi ještě pořád u počítače?“ Mamka neskrývala svůj nesouhlas.
„Mami, dneska tam pracuju do školy. Budu tam ještě dlouho.“
Rychle jsem do sebe naházel talíř karbanátků a vrátil se do svého pokoje. Věděl jsem, že by mamka chtěla pomoct s nádobím, ale teď se mi to vážně nehodilo. Měl jsem v hlavě jen ty hodinky. Našel jsem ještě několik podobných, ale chvíli mi trvalo, než jsem v češtině získal i jejich popis. Opravdu jsou zvláštní. Jsou to totiž náramkové mechanické hodinky s budíkem, které dostávali vojáci k vyznamenání po první světové válce. Referát jsem měl za chvíli hotový a sklidil jsem s ním ve škole úspěch. Moc jsem od té doby toužil takové hodinky mít.
„Kluci, zítra pojedeme k tetě Miladě,“ oznámila mamka po páteční večeři. Vůbec se mi to nehodilo. Milada je tátova teta a trochu se u ní v domě nudím. Musím si hrát s mladším bratrem, aby neotravoval rodiče, když si s tetou povídají a vzpomínají na jejich mládí. Nemám to rád. Chtěl bych se o víkendu bavit a také se pořádně vyspat a ty řeči o tom, co bylo, mě hrozně otravují. Nejhorší je, když začnou o nemocech a o tom, jak kdo umřel.
Teta nás vítá vřelým objetím, hned si musím rukávem utřít tu vlhkou pusu na tváři. „Toníku, je možné, že jsi zase vyrostl?“ Dívala se na mě s odstupem, aby si nevykroutila krk.
„Co teď studuješ?“ začala vyzvídat jako obvykle. Bábovka na stole ale chutnala skvostně. S plnou pusou jsem jen utrousil: „Na hodináře.“
„Opravdu?“ Tetino nadšení znělo upřímně. Hned se zvedla ze židle a začala přehrabovat věci v šuplíku staré komody.
„Něco tady pro tebe mám. Jsou po mém tatínkovi. Dostal je po válce za statečnost.“ Podávala mi staré hodinky.
„Ale teto, to… to jsou ty s dvěma korunkami!“ Zůstal jsem na ně zírat a nemohl uvěřit, že je doopravdy vidím. Jejich cena na internetu se šplhala k částce, na kterou bych musel hodně dlouho šetřit. A teď jsou na mé ruce a mají být moje.
„Ať ti dobře slouží, Ondro. Ty si jich budeš vážit.“ Teta mi hodinky vtiskla do dlaně a vytáhla fotky svého tatínka.
„Děkuju, splnila jsi mi můj velký sen.“ Ten den jsem se ani trochu nenudil. Se zájmem jsem si s tetou prohlížel fotky jejího táty z mládí, ve vojenské uniformě měl hodinky na ruce. Vyprávěla, jak maminka musela s dětmi utéct na venkov, aby přežily válku, jak čekaly ještě půl roku po válce, jestli se tatínek vrátí, jak se jim život změnil s nemocí, kterou si přinesl po dlouhém hladovění. Hltal jsem ty vzpomínky, abych si je pamatoval, když se podívám na ty vzácné hodinky.
Ještě jsem toho tolik neuměl na to, abych je opravil, ale paní mistrová mi pomohla. Dnes je mám nad svým pracovním stolem a pohled na ně mi připomíná, jak důležité jsou okamžiky, kdy nasloucháme vzpomínkám, a že bychom si měli vážit chvil, které můžeme strávit se svými nejbližšími. Dokud jsou tady.
Povídka je z knihy Hodiny s příběhem, která vznikla v rámci projektu a je inspirována skutečnými příběhy.