Bim bam
Pavel Kmoch
Půl jedné. Zrovna jako tenkrát.
Ve vzduchu bylo slyšet skoro neznatelné vrnění. Kluk se zaposlouchal. Vrnění se blížilo a vzápětí začaly výt sirény. V tomhle městě to nebylo úplně obvyklé. Bombardéry se mu po celou válku v podstatě vyhýbaly. Sirény sice občas zaháněly lidi do krytů, když se prolétající svazy k městu přiblížily, ale vždycky to bylo nakonec zbytečné. Lidé si už na jekot zvykli, neschovávali se a naopak se zájmem a zadostiučiněním sledovali stříbrné čáry na obloze, hlavy zvrácené vzhůru. Nyní taky.
Ale dnes to bylo nějaké… jiné. Letěly níž než kdy jindy. Vrnění přešlo ve vzrůstající hukot.
Kluk seděl v otevřeném okně podkrovního pokoje a vyhlížel letadla. Nebyl ve škole, už nějakou dobu se neučilo, ve třídách teď bydleli vojáci.
Táta vzhlédl od verpánku – přivydělával opravováním bot – a také se podíval se z okna. Nebyly ještě vidět, ale byly slyšet, víc než kdy jindy. Máma zadělávala těsto na buchty, ohlížela se k oknu a tvářila se ustaraně.
Hukot se blížil, směrem od řeky. Za chvíli už nebylo skoro rozumět vlastnímu slovu. A najednou se do hukotu vmísilo podivné pištění. A pak výbuchy.
„Běž do sklepa,“ řekl táta, „a hned! Utíkej! Jdeme za tebou.“
Začal sklízet rozdělanou práci, máma odložila mísu a sundávala si zástěru. Kluk se strašně lekl, vystřelil ze dveří a běžel ke schodům. Tohle není legrace… Začal se bát. Šíleně bát.
Po schodech už běžely do sklepa dvě kamarádky z domu. „Utíkej, poběž za námi, bombardujou!“ křičely přes rameno. Skákaly po schodech po dvou, už aby byly dole. Ze čtvrtého patra je to daleko, někdy hodně daleko, víc, než se dá uběhnout.
Kluk zaváhal.
Domem otřásla prudká exploze někde v sousedství. O zlomek vteřiny několik dalších. Pár oken se vysypalo. Strach najednou nabyl zvířecích rozměrů. Kluk se na vrcholu schodů otočil a utíkal zpátky. Domů, do bezpečí, k rodičům. Táta otevřel dveře, kluk do nich vpadl. A pak rána. Obrovská rána, prach, cihly, tma. Dveře se vyvrátily, kluka to hodilo na zem v předsíni, chytal se tátových nohou.
Bim-bam.
Půl jedné.
Škaredá středa. Hodiny odbily. Rodiče je dostali ke svatbě, už je to víc než deset let.
Dvěstěpadesátikilová puma zasáhla střechu. Rozrazila tašky a na půdě trefila bokem železnou traverzu. Ta byla silná a pevná, a tak bombu odrazila do strany. Puma prorazila podlahu půdy, ještě jedno nebo dvě podlaží a prošla zdí směrem do dvora. Teprve tady, když vyletěla ze zdi, vybuchla ve vzduchu.
Polovina pětipatrového činžovního domu se zřítila. Sesulo se i schodiště a pohřbilo pod sebou obě děvčata. Kluk se probral. Táta se držel za krvácející oko, do kterého se mu zarazil střep z rozbitého okna. Oba od prachu, s modřinami a oděrkami, táta bez jednoho oka, kluk s podělanými kalhotami.
Soused se při náletu schoval doma do skříně. Teď lezl ven a věděl, že ho nezachránila skříň, ale snad Bůh, snad náhoda. Ještě několik hodin trvalo, než je Luftschutz pomocí dlouhých žebříků dostal z bytu, který zůstal spolu s několika dalšími trčet na vrcholu zbývající části domu. Když kluk slézal po žebřících z pátého patra, držel si čepici v zubech, aby mu neslétla z hlavy. Jenže zuby mu drkotaly hrůzou, čepice spadla dolů do sutin a už ji nikdy nenašel.
Rodina se pak stěhovala, kam se dalo. Máma s klukem k příbuzným na venkov, táta ke známému. O práci tramvajáka přišel, oko se zachránit nedalo. Dům byl po válce opraven a rodina vyměnila podkrovní byt za přízemní.
A kluk celý svůj další život, když vzpomínal na dětství, dělil čas na ten „před bombou“ a „po bombě“. V tom domě, v Leflově 14 na Pankráci, zahynulo toho dne 14 lidí.
Koukám se na ty hodiny. Visí jinde, ten přízemní byt rodina dávno nemá, děda i babička jsou už dlouho po smrti. I já jsem ty hodiny dostal od svých rodičů jako svatební dar. A můj kluk jejich bimbání poslouchá také od narození, stejně jako ten první kluk. Je jen o rok starší, než byl první kluk tenkrát. Jedenáct let. Tomu prvnímu klukovi je už osmdesát. Je to můj táta.
Povídka je z knihy Hodiny s příběhem, která vznikla v rámci projektu a je inspirována skutečnými příběhy.